( Vysvědčení)
Bylo pošmourné podzimní odpoledne. Kráčel jsem po pevném můstku přes potok, který křižuje celý les. V tom slyším šustění křovisek. Nevím jestli jsem vykřikl ze strachu či z leknutí. Stál jsem jako solný sloup. V normální situaci bych ani nemukl a šel dál. Neměl jsem ovšem čisté svědomí. Nakonec jsem zjistil, že to byl jen vítr. Když jsem vyšel z lesa na štěrkovanou cestu, pomyslel jsem na zřejmou reakci rodičů na moje vysvědčení.
Už jsem se blížil k našemu malému přízemnímu domu. Vešel jsem do obývacího pokoje, potom do kuchyně, a s úlevou jsem zjistil, že v celém domě je jen můj pes Azor. Již jak jsem otevřel dveře do dětského pokoje, vrhl se na mne, jako kdyby mě roky neviděl. Za chvíli začal kolem mě pobíhat, jako kontrolor závodu. Do cela mne znervózňoval, musel jsem mu domlouvat, aby toho nechal. Azor si vůbec nedal říct. Jelikož jsem se už neudržel, tak zakřičel jsem na něj „Azore dost“ Azor se lekl, protože nikdy neslyšel v celém svém tříletém životě nikoho tak rozrušeného. Celá naše rodina se k němu chovala přívětivě. Tříletý jezevčík si šel lehnout do svého pelechu. Byl jsem také unaven, odhodil jsem školní tašku, vysvědčení jsem dal na stůl a lehl si na postel.
Bláznivý sen
Ocitl jsem se ve velkém sále. Na podlaze bylo napsáno: Národní knihovna. Bylo zde na statisíce knih a knížek zašel jsem se podívat do regálů s písmenem S. Vyhledal jsem slabiku so a… A málem jsem se obulil! Vždyť na hřbetu červenohnědé knihy Bylo napsáno: „Neopakovatelné znamení“ a napsal jsem to prý já?! K smíchu já a knihy a to mi nejde dohromady“nechápal jsem. Zadíval jsem se ke stropu budovy. Tato budova měla šest pater a přízemí-ve kterém jsem stál.
Ještě trochu otřesen dnešními událostmi vyhledal jsem východ. Prošel jsem velikými skleněnými dveřmi. Otočil jsem se a spatřil třiceti metrovou budovu. Připomínající obrovskou chobotnici. Vedle skleněných dveří byly dvě nástěnky, na první bylo, co se nesmí a co se smí, na druhé bylo něco o architektovi, byl to Němec. Teprve teď jsem se podivil kde to jsem. Rozhodl jsem se, že se zeptám nějakého chodce.
Poprvé jsem zkusil štěstí u jedné mladé slečny.
„Paní ve kterém městě to jsme?“ ptal jsem se
„What“ řekla anglicky, I am from USA. A odešla.
Poprvé jsem litoval, že nedávám pozor při angličtině. Druhé štěstí jsem zkusil u staršího pána.
„Dobrý den, ve kterém městě to jsme?“
Tentokrát jsem už nerozuměl ani slovo, ale podle přízvuku to byl asi Španěl.
Přijela tramvaj č. 173-směr Hlavní nádraží. Nakonec jsem nastoupil. Naštěstí zde nebyl revizor, neměl jsem totiž ani haléř. Sedl jsem si vedle kluka asi tak starý jako já. Začala mě brát dřímota, místo toho abych usnul, tak jsem se probudil doma na posteli. Azor si mezitím zalezl pod moji postel. Pochopil jsem, vždyť to byl jen bláznivý sen!